Čitelný text článku viz níže
Celý text:
Šíleně zapálení (ne)herci
Amatérské divadelní spolky umějí často bavit víc než profíci
„Lucernou, tou vám, paní kněžno, posvítím, ale té lípy se nevzdám! Je našeho rodu od nepaměti…“ Který z amatérských herců nezná repliku mlynáře z Lucerny? Dramatik Alois Jirásek z divadel ochotníků ustoupil, ale oni zůstali a hrají. A úžasně!
Ochotnické divadlo je česká specialita. Nejen co do počtu spolků, v jakém se hrálo a hraje. Dřív byl vlastně v každé vsi lidový soubor (hlavně v Podkrkonoší). Podíl na tom mají národní obrození a touha lidí stejného smýšlení setkávat se za účelem zábavy. „Nejsilnější vlna ochotnického divadla byla za protektorátu, tehdy existovalo pět tisíc spolků. Teď odhadem tři tisíce,“ říká Jiří Valenta z Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu v Praze.
Pyšeláci útočí na Hronov
„Rejža vybere lidem role a oni je vezmou. Hádky o postavy nebývají. U nás je ambice si vůbec zahrát, třeba jen chlapa stojícího s halapartnou v rohu,“ usmívá se Bohumil Gondík, principál 30 pyšelských dobrovolných ochotnických liboherců. Vystupují od roku 2003 pod hlavičkou a zároveň i střechou Sokola Pyšely. Hrají celý rok a zázemí dál budují. I díky finanční pomoci jednoho z pyšelských podnikatelů.
Muž souboru číslo 1 je otec populárních herců Adély a Dalibora Gondíkových, přesto k sobě profíky neláká, i když… „Nutkání bylo a tím to skončilo. Necítíme tu potřebu, ani z komerčních důvodů. Mám dost herců a hlavně - lidé chodí na sousedy, na známé. To je vidět, jakmile tu hostuje jiné divadlo. Zatímco domácí mají plno, dobrý soubor z okolí má návštěvu poloviční. Ale kultuře nesmí konkurovat ligový zápas ve fotbale, to je pak boj,“ krčí rameny principál, který vede herce i do jiných uměleckých „bitev“. Například na Jiráskův Hronov.
„Mekka ochotníků nás zajímá. V minulosti jsme se dostali s Malovaným na skle do národní přehlídky. A zkusíme to zase. Náš hlavní cíl je být komplet dobří, v herecké i hudební složce,“ naznačí muž, který soubor tvořený především Pyšeláky různých profesí po stagnaci obnovil.
Pověstné jsou jeho zkoušky: šéf se umí rozčilit a pak zapomíná i na „rauchpauzu“.
„Toho koníčka bych se nerada vzdala. Jsme tu přátelé a čas spolu trávit chceme,“ tvrdí přesto učitelka Martina Linhartová, členka souboru, v jehož repertoáru jsou Na správné adrese, Zpěvy sladké Francie, Dva muži v šachu a Kdo zachrání kovboje?
„Klasika? Láká mě, ale v dohlednu s Jiráskem nepočítám,“ doznává principál. „Víc řeším otázku kam s dalšími kulisami, kostýmy a technikou. Ještěže herci mají garáže.“
Třikrát a dost
„Základ je osm mužů! Jednou jsme to nemoudře zkusili se ženou a přišla cenzura. Dámy jen hostují a pomáhají,“ říká nevážně Jaroslav Strejc, po babičkách ochotník, šéf a režisér Divadelního spolku HROB: Herecký roj ohrobeckých buditelů hraje třikrát do roka. Dvakrát v létě v Ohrobci u Prahy a na podzim hostují. Jinak na domácí půdě, kde byli ochotníci vždy, zkoušejí. „Jsme díky tolerantním manželkám obroda, že?“ utvrzuje se režisér s hercem Jiřím Votánkem. Oba jsou v civilu podnikatelé.
Ohrobečtí hrají pod širým nebem na improvizovaném jevišti u rybníka, přesto mají představení nabitá; vždy 500 diváků. „My máme talent a úspěch, jinde mají divadlo,“ pronese s nadsázkou inženýr Petr Širočka. Žádaní jsou i proto, že hrají hry „od Cimrmanů“ a sem tam dají veselý filmovýkus,ale především se tím stejně naladění pánové (a jejich rody) baví sami.
„Vše se vylíhlo z party chlapíků, kteří dělali scénky pro kamarády,“ dodává Petr Širočka, jenž má za sebou i roli hraběte Telekeho z Tölökö z Tajemství hradu v Karpatech. Bonus Ohrobeckých? Profitechnika,kterou jim půjčuje jedna jejich obdivovatelka. „Jinak se sponzorujeme sami,“ tvrdí principál, jenž odmítl nabídku hrát v létě pro rekreanty v Chorvatsku. „Hraní pro nás nesmí být povinnost. Máme i jiné zájmy a na ty by nebyl čas,“ tvrdí Jaroslav Strejc.
Kouzlo lesního amfiteátru
„Jsme exhibouši, co si budeme nalhávat. Ale bez toho by to nešlo,“ říká Alice Čermáková, šéfka Divadelního souboru Řevnice. Vznikl už roku 1923. V souboru hostovali od 30. let často profesionální herci: Jiří Steimar, Antonie Nedošínská, Otomar Korbelář a Růžena Šlemrová.
„Divadlo tu má silnou tradici a myslím, že i okruh diváků. Troufnu si říct, že místní jsou na ně pyšní,“ míní principálka kočírující 50 amatérských herců a pár režisérů. Mnohdy jsou tu společně manželé, ba i celé klany!
„Spektrum návštěvníků divadla se rozšiřuje, tak zvyšujeme i nabídku. Zpěvohry, komedie, pohádky, detektivky a máme i autorské sitcomy. Chceme diváka bavit, zaujmout a zařídit mu příjemný podvečer v místě, které má kouzlo. My se u toho bavíme pochopitelně taky, to je podmínka oboustranné pohody,“ tvrdí Alice Čermáková, profesí architektka.
Řevnické divadlo patří pod městský úřad, který na něj moc financínemá,ikdyž starosta kultuře fandí. „Snažíme se nebýt ztrátoví, o areál divadla se fyzicky staráme, modernizujeme i techniku,“ dodává vedoucí divadla, na jehož programu jsou ročně čtyři ochotníky hraná díla. Na letní scénu, kde se i zkouší, je to tak akorát. V řevnickém „lese“ se hrály nejen Noc na Karlštejně, Teta z Bruselu, Lucerna, ale i Postřižiny aj.
„Likvidujeme staré kostýmy, vymýšlíme novoty, ovšem já mám pořád na paměti: je to amatérská dobrovolná činnost,“ vypočítává Alice Čermáková a pokračuje: „Nesmějí mizet legrace ze zkoušek a vtípky z jeviště.“ Letošní derniéra Gogolova Revizora, kterého režírovala, potvrdila, že nemizejí. Produkce hercům nalévala pravou vodku. Dohráli!
Podobné to je ve 200 let starém ochotnickém souboru v Luži, v Horní Cerekvi, v Horních Počernicích a v Chlumci nad Cidlinou, prostě všude, kde jsou ochotníci ochotní hrát. Oni jsou totiž ti „…milovníci divadelního umění, kteří se věnují ze záliby praktické divadelní činnosti, aniž z ní činí své povolání a aniž často projdou potřebnou odbornou průpravou…,“ jak říká Ottův slovník naučný. *
***
Čeští ochotníci k hraní ochotní Ochotnickému divadlu předcházelo hraní her náboženských. Po roce 1818 vznikla řada scén v hostincích, kde hráli studenti, řemeslníci i živnostníci, a to hlavně ve východních Čechách. Ústřední matice divadelního ochotnictva českoslovanského roku 1886 evidovala 80 000 herců! Prvorepublikové ochotnické divadelní spolky nehrály, jak se někdy prezentuje, jen klasiku, ale i brak. Po roce 1948 utržily tyto spolky ránu. Byly zrušeny a místo nich vznikly dělnické jednoty a závodní kluby, často s lepší technikou, ale i sledovanou dramaturgií. „V sedmdesátých a osmdesátých letech se klubala zase kvalita hlavně v podobě malých odvážných amatérských skupin a dnes je tu plná renesance ochotníků,“ je přesvědčen Jiří Valenta z Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu v Praze, autor scénáře ojedinělého muzea českého amatérského divadla v Miletíně. Základ je podle něj v souborech hledajících vlastní cestu - v těch, co nevolí bezduché nacvičování tradičních her. Češi zakládali ochotnická uskupení všude, kam přišli. Je to naše specifikum. Česká menšina v Chorvatsku či Kanadě je divadlem známa dodnes.
Foto popis| „Mistře mi v obchodě nikdo neřekne,“ směje se Bohumil Gondík
Foto popis| Malované na skle v podání pyšelských ochotníků aspirovalo na cenu na Jiráskově Hronově
Foto popis| Jaroslav Strejc: principál, režisér, herec, kulisák, uklízečka...
Foto popis| Hru Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem si „střihli“ v Ohrobci letos. Diváků přišlo jako obyčejně kolem pěti set
Foto popis| „Ženitbu jsem si zrežírovala, připravila, zahrála si v ní... A pak si všechno vypila,“ říká Alice Čermáková, řevnická principálka
Foto popis| Autorský sitcom 5 + 1 divná zrzka si s Gogolovou Ženitbou nezadal
Foto autor| Snímky JAROSLAV JIŘIČKA, PAVEL JÍLEK, LENKA HÝBLOVÁ a GALINA DŘEVOVÁ